Midnight sun-1.kapitola (3.část)

19. března 2009 v 9:50 | →veruQa← |  Knížky
"Samozřejmě, Edwarde. Jak bych ti mohla pomoct?" Příliš mladý, příliš mladý, neustále si v duchu opakovala. Špatně, pochopitelně. Já jsem starší než její dědeček. Ale podle informací na mém řidičském průkazu, uhodla.
klik c.č.


"Přemýšlel jsem, jestli byste mi mohla přehodit hodinu biologie do maturitní úrovně společenských věd? Fyziky, třeba?"

"Existuje tu problém s panem Bannerem, Edwarde?"

"Vůbec ne, je to tím, že už jsem se učil tuto látku…"

"V tom pokročilém programu osnov školy, kde jste všichni studovali na Aljašce, správně." Její tenké rty se sešpulili, zatímco o tom přemýšlela. Oni by už všichni měli být na univerzitě. Slyšela jsem učitele stěžovat si. Bezchybné názory, nikdy otálení s odpověďmi, nikdy špatná odpověď v testu - jako kdyby našli nějaký způsob, jak švindlovat v každém předmětu. Mr. Varner by spíš uvěřil v to, že každý fixluje než, aby si myslel, že je student chytřejší než on… Vsadím se, že je jejich matka doučuje…

"Ve skutečnosti, Edwarde, fyzika je nyní přeplněná. Mr. Branner nesnáší, když má ve třídě víc než pětadvacet studentů…"

"Nedělal bych žádné potíže."

Samozřejmě, že ne. Ne, perfektní Cullene. "Já to vím, Edwarde. Ale není tam dost míst jako tomu je…"

"Mohl bych potom vynechat biologii? Mohl bych využít tu hodinu k soukromému studiu."

"Vynechat biologii?." Její ústa se otevřela.To je šílené. Jak těžké je, abys proseděl předmět, který už umíš? Musí tu být problém s Mr. Bannerem. Uvažuji, že kdybych si o tom s Bobem promluvila? "Nebudeš mít dostatek splněných kreditů, abys postoupil."

"Dohoním to příští rok."

"Možná by sis o tom měl promluvit se svými rodiči."

Dveře za mnou se otevřely, ale kdo to udělal, to mě nezajímalo, takže jsem příchozího ignoroval a soustředil se na paní Copeovou. Naklonil jsem se o trochu blíž a otevřel doširoka oči. Tohle by působilo lépe, kdyby byly oči zlaté místo černých. Ta černota lekala lidi, jak jen mohla.

"Prosím, paní Copeová?" Dělal jsem svůj hlas ještě neodolatelnějším, než mohl být - a to mohlo být značně podmanivé. "Není tu nějaká další třída, do které bych mohl přejít? Jsem si jistý, že tu musí být volné místo někde jinde. Šestá hodina biologie nemůže být jedinou alternativou …."

Usmál jsem se na ni, dával jsem si však pozor, aby mi neprobleskly zuby tak zeširoka, až by jí to vyděsilo, a tak přívětivější výraz změkčil můj obličej.

Slyšel jsem, jak jí srdce bilo rychleji. Příliš mladý, připomínala si freneticky.

"Takže, možná bych si mohla promluvit s Bobem - myslím tím pana Bannera. Mohla bych ho potkat, kdyby---"

Sekunda byla tím jediným, co vše úplně změnilo: prostředí v místnosti, můj úkol tady, z toho důvodu jsem se naklonil přímo k červenovlasé ženě…

Sekunda byla tím jediným, co úplně vše změnilo, protože Samantha Willsová otevřela dveře, zpomalila, vložila do drátěného košíku vedle dveří nějaký papír a pospíchala znovu ven, aby v kvapu odešla ze školy.

Sekunda byla tím jediným, co úplně vše změnilo, protože prudký závan větru skrz otevřené dveře vrazil do mě. Sekunda byla tím, jediným co úplně vše změnilo, protože jsem si uvědomil proč mě první osoba, která otevřela dveře, nevyrušila svými myšlenkami.

Otočil jsem se, i když jsem nepotřeboval, abych se v tom musel ujišťovat. Otočil jsem se pomalu, bojujíc o kontrolu nad svaly, které se bouřili proti mně.

Bella Swan stála se zády přitisknutými u zdi vedle dveří a svírala ve svých rukou článek novin nebo test. Oči měla ještě širší než obyčejně, když zaznamenala můj zuřivý, až nelidský pohled.

Vůně její krve nasákla do každého kousíčku vzduchu v mrňavé, vytápěné místnosti. Můj krk zachvátil oheň..

Ten netvor na mě znovu zíral ze zrcadel jejích očí, maska zla.

Mé ruce ve vzduchu nad pultem zaváhaly. Příkazem jsem se přinutil, abych se neohlédl za účelem toho, abych se dostal k ní na druhou stranu a pak praštil hlavou Mrs. Copeové do jejích psacího stolu s dostatkem síly na to, abych ji zabil. Dva životy spíše než dvacet. Obchod.

Netvor nervózně, dychtivě, hladově čekal na mě, kdy už to udělám…

Ale vždy tu byla volba - musela tu být..

Zastavil jsem chod svých plic, a zaměřil se na Carlisleův obličej před mýma očima. Obrátil jsem se nazpátek k obličeji Mrs. Copeové, a slyšel její vnitřní údiv ve změně mého výrazu. Ucukla přede mnou, ale její strach se nezformoval do souvislých slov.

S využitím veškerého sebeovládání jsem se přemáhal během desetiletí - a to odpíráním, a tak jsem udělal svůj hlas ještě jemnějším. V plicích bylo akorát tolik vzduchu, abych ještě jedenkrát promluvil, pospíchal jsem se slovy.

"To tak nevadí. Vidím, že to není možné. Mockrát vám děkuji za pomoc."

Otočil jsem se a vystartoval z místnosti, pokoušejíc se o to, abych necítil horkokrevnou teplotu dívčina těla, když jsem ji jenom o kousek palce míjel.

Nezastavil jsem se do té doby, dokud jsem nebyl u svého auta, pohybujíc se příliš rychle po celou cestu z toho místa. Většina lidí už vypadla, takže tu nebylo mnoho svědků. Slyšel jsem studentku druhého ročníku, D.J. Garrettovou, všimla si toho, ale tehdy jsem tomu nevěnoval pozornost.

Odkud Cullen přišel? - vypadalo to skoro jako kdyby jen tak vystoupil ze slabého vánku. …zase moje představivost… Maminka vždy říká…

Když jsem nasedl dovnitř mého Volva, ostatní už tam byli. Snažil jsem se, abych ovládal své dýchání, ale lapal jsem po čerstvém vzduchu, jako kdybych se dusil.

"Edwarde?" zeptala se Alice, s obavou v hlase.

Stěží jsem na ni zakroutil hlavou.

"Co se ti, zatraceně, stalo?" dožadoval se odpovědi Emmett, na chvíli vyrušen od faktu, že Jasper neměl náladu na jeho odvetu.

Místo odpovídání, jsem autem s trhnutím vycouval. Musel jsem vypadnout pryč z tohoto pozemku, dříve než by mě sem taky Bella Swan následovala. Démon mé vlastní osoby, se ke mně neustále vracel. Stočil jsem auto na druhou stranu a dupnul na plyn. Dosáhl jsem čtyřicítky ještě předtím, než jsem byl na silnici. Na silnici jsem dosáhl sedmdesátky, dříve než jsem byl za rohem.

Aniž bych se podíval, věděl jsem, že Emmett, Rosalie a Jasper se všichni otočili a zírají na Alici.. Pokrčila rameny. Zcela určitě netušila, čím jsem prošel, mohla pouze tušit, co přijde.

Okamžitě předvídala budoucnost ve vztahu ke mně. Oba jsme zpracovávali to, co ona viděla před sebou ve své hlavě, a oba nás to překvapilo.

"Ty odcházíš?" zašeptala.

Ostatní okamžitě zírali na mně.

"Vím já?" zasyčel jsem skrz zuby.

Potom viděla to, že jakmile moje rozhodnutí zakolísá, tak jiná volba otočí mou budoucnost k temnému směru.

"Ach."

Bella Swan, mrtvá. Mé oči, zářící rudou díky čerstvé nové krvi. Pátrání, které by následovalo. Bezpečný čas bychom čekali do té doby, než by pro nás bylo bezpečné odjet a začít znovu.

"Ach." řekla znovu.

Obrazy v mysli přibývaly na konkrétnosti. Poprvé jsem uviděl vnitřek domu náčelníka Swana, spatřil jsem Bellu v malé kuchyni se žlutými skříňkami, zády ke mně, jako kdybych se k ní plížil ze stínu…nechal jsem, aby mě vůně dovedla přímo k ní…

"Přestaň!" zasténal jsem, nebyl jsem schopný vydržet toho víc.

"Promiň." zašeptala, její oči široké.

Netvor se zaradoval.

A vize v její hlavě se opět změnily. Prázdná dálnice v noci, stromy vedle ní pokrýval sníh, řítící se téměř dvěstě mílemi za hodinu.

"Ztratím tě." řekla. " Nezáleží na tom, jestli odjedeš jen na krátkou dobu."

Emmett a Rosalie si vyměnili znepokojený pohled.

Byli jsme skoro u odbočky za dlouhou příjezdovou cestou, která vedla k našemu domovu.

"Vysaď nás tady." Nařídila mi Alice. "Měl by sis o sobě promluvit s Carlisleem." Přikývnul jsem, a auto zaskřípalo, protože prudce zastavilo.

Emmet, Rosalie a Jasper v tichosti vystoupili, chtějí po Alici, aby jim objasnila z jakého důvodu odjíždím. Alice se dotkla mého ramene.

,,Udělěj správnou věc." zamumlala.,,Ona je Charlieho Swana jediná rodina. Toho by to taky zabilo."

,,Ano." Řekl jsem, souhlasíc pouze s poslední částí.

Vyklouzla ven a připojila se k ostatním, její obočí se znepokojeně stáhlo. Zmizeli v lesích, bez jediného pohledu, dříve než jsem mohl otočit auto na druhou stranu.

Zrychlil jsem a mířil zpátky k městu, a uvědomil jsem si, že vize v Alicině hlavě by mohly být zablesknutím temnoty tak jasné jako je světlo.

Jak jsem uháněl zpátky do Forks devadesátkou, nebyl jsem si jistý, kam jedu. Říct sbohem mému otci? Nebo přijmout netvora uvnitř mě? Silnice mizela pod pneumatikami.
Zdroj
<![CDATA[//><!]]>

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Klik?

klik 59% (46)
klik 41% (32)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama